Probouzím se v Nong Hongu, domovské vesnici své paní. Den je v plném proudu, ale můj mozek má přepnuto na evropský čas.
„Půjdeš s námi zdobit strom dobrodiní?“ zeptala se mě žena po ránu.
Netušil jsem oč jde a tak jsem se šel podívat na zápraží. Příbuzní věšeli na palmu špejle s připevněnými barevnými bankovkami.
Tázavě jsem se rozhlédl. Co je to popadlo?
Vysvětlovali: “Škola v sousedství potřebuje finanční pomoc. Stát jim dává malé dotace. Tak se naše vesnice rozhodla, že udělá sbírku.“
Strom dobrodiní na cestěR.Stuchlík A skutečně, poslové celý den přinášeli obálky s drobnými částkami. Příbuzní vědí, že dělám do businessu a tak mě pověřili úkolem obálky otvírat a bankovky předávat oddílu napichovačů, který je zručně připevňoval na strom dobrodiní. Zhruba ve 40% případů měla papírová obálka vyšší hodnotu než obnos v ní uschovaný. Neumím přesně přepočítat hodnotu mikrodarů do evropských měn. Asi by šlo o haléře. Za každým haléřem jsem viděl kostnaté ruce starců a stařen, osob živořících na hranici chudoby. Dávali, co měli . Většinou příspěvek činil v přepočtu padesát, šedesát korun.
Pro mě bylo nové to, že reálná sociální skupina (obyvatelé vesnice) se rozhodli udělat pro školu sbírku. Sbírku neorganizovala žádná globální organizace (např. Člověk v tísni). Sbírka nepotřebovala posvěcení ministerstva financí. A v konečném součtu mi bylo sympatické i to, že peníze nevybírali, tak jako u nás v Praze, najatí brigádníci, kteří často ani nevědí za jakým účelem peníze vybírají. Sbírku organizovali lokální podnikatelé (majitel opravny počítačů, majitel obchodu s potravinami), mladí lidé, šikovní organizátoři.
To nejlepší nás ještě čekalo. Strom ozdobený bankovkami jsme naložili na náklaďák a navzdory větru se jelo do školy.
Z dálky duněla hudba. Děti nás vítaly tancem, pískotem, potleskem. Bylo společenskou nutností protančit se k mnichům, kteří dary posvěcovali.
Říkal jsem si : “Já se tu budu ztrapňovat, jak mám tancovat? Budu tu ze sebe dělat šaška?“
Mým rozpakům udělal konec až ředitel školy. V nestřeženém okamžiku mi strčil do ruky mikrofon a řekl: “Vyber si, buď zatancuješ, nebo dáš slavnostní řeč u příležitosti předání daru .“
Okamžitě jsem zvolil tanec.
Náctileté studentky byly zjevně nadšené z mých tanečních kreací. Přidávaly se, výskaly, tleskaly. Procesí se vlnilo v rytmu techna směrem k mnichům. Strom plul vlnami mladých lidí vpřed.
Už jsem si říkal, že mám vyhráno. Mnišská roucha na dohled. Ale mému trápení nemělo být konce. Zástup šťavnatých studentek s jakoby kouzlem proměnil v hordu důchodkyň. Babičky z okolních vesnic se rozhodly, že si „trsnou“ (poprvé a naposled v životě) s Evropanem. A tančilo se dál. Smutná symbolika života a pomíjejícnosti všeho.
Konečně mniši převzali náš strom a přidali jej k jiným podobným deseti kouskům. Tím jsme splnili čestnou povinnost a doručili dar do správných rukou.
Následoval buddhistický obřad, malé pohoštění všech zúčastněných, zdvořilostní rozhovor s učiteli místní školy o situaci v Evropě a jelo se domů.
Proč ale o této epizodě píšu? Co mě zaujalo?
• Samosprávnost ve smyslu „vesnice sobě“, respektive „vesnice své škole“. Ne že někdo někde udělá sbírku pro někoho. V moři moderní anonymity se podařilo vytvořit ostrůvek konkrétnosti.
• Děti (a učitelé a občané přidružených vsí) byly přítomny předání daru. Ne, že neznámý sponzor zaslal na účet, ale příjemci skutečně mohli vidět tváře dědů a babek, kteří dávali doslova haléře na zvelebení školy. Hůř se potom sprejuje po nové fasádě. Hůř se okopávají zdi a ničí nábytek.
• V tomto kontextu zase studenti zcela přirozeně připravili pohoštění pro návštěvníky. Každý něco dává. Energie teče. Každý dělá, co může. Starci dávají haléře, majitelé obchůdků zajišťují organizaci, děti rozdávají rýži. A já jako jediný běloch v distriktu dodávám akci na prestiži a společenském významu. Uvědomuji si, že někdy i pouhá přítomnost může znamenat podporu a pomoc.
• Líbila se mi taneční oslava. Lidé nejenom, že přijmou peněžní dar, ale kultivují radost z dávání a přijímání. Vytvářejí milníky. Nevědomky naplňují zásadu Jacka Welche (bývalého CEO General Electric), který prosazoval zásadu „small celebrations“. Malých oslav. Dávání a příjímání má svou velikost.
• A konečně se mi líbila i přítomnost mnichů, kteří harmonizovali dobročinnou akci s růstovými silami systému. Všichni se tak učíme, že sebelepší dobročinná akce nakonec nemusí být ku prospěchu pokud není vyladěna s tím větším, co nás obklopuje a jehož jsme součástí.
A tak v době, kdy si zámožní evropané utahují šněrovačky katastrofických předpovědí, skupina farmářů udělala konkrétní krok k podpoře vesnické školy. Bylo fajn být při tom.