Jak si zlepšit karmu, aneb dobročinnost po Thajsku

31. 12. 2011 4:12:34
Probouzím se v Nong Hongu, domovské vesnici své paní. Den je v plném proudu, ale můj mozek má přepnuto na evropský čas. „Půjdeš s námi zdobit strom dobrodiní?“ zeptala se mě žena po ránu. Netušil jsem oč jde a tak jsem se šel podívat na zápraží. Příbuzní věšeli na palmu špejle s připevněnými barevnými bankovkami. Tázavě jsem se rozhlédl. Co je to popadlo? Vysvětlovali: “Škola v sousedství potřebuje finanční pomoc. Stát jim dává malé dotace. Tak se naše vesnice rozhodla, že udělá sbírku.“
Strom dobrodiní na cestěStrom dobrodiní na cestěR.Stuchlík
A skutečně, poslové celý den přinášeli obálky s drobnými částkami. Příbuzní vědí, že dělám do businessu a tak mě pověřili úkolem obálky otvírat a bankovky předávat oddílu napichovačů, který je zručně připevňoval na strom dobrodiní. Zhruba ve 40% případů měla papírová obálka vyšší hodnotu než obnos v ní uschovaný. Neumím přesně přepočítat hodnotu mikrodarů do evropských měn. Asi by šlo o haléře. Za každým haléřem jsem viděl kostnaté ruce starců a stařen, osob živořících na hranici chudoby. Dávali, co měli . Většinou příspěvek činil v přepočtu padesát, šedesát korun. Pro mě bylo nové to, že reálná sociální skupina (obyvatelé vesnice) se rozhodli udělat pro školu sbírku. Sbírku neorganizovala žádná globální organizace (např. Člověk v tísni). Sbírka nepotřebovala posvěcení ministerstva financí. A v konečném součtu mi bylo sympatické i to, že peníze nevybírali, tak jako u nás v Praze, najatí brigádníci, kteří často ani nevědí za jakým účelem peníze vybírají. Sbírku organizovali lokální podnikatelé (majitel opravny počítačů, majitel obchodu s potravinami), mladí lidé, šikovní organizátoři. To nejlepší nás ještě čekalo. Strom ozdobený bankovkami jsme naložili na náklaďák a navzdory větru se jelo do školy. Z dálky duněla hudba. Děti nás vítaly tancem, pískotem, potleskem. Bylo společenskou nutností protančit se k mnichům, kteří dary posvěcovali. Říkal jsem si : “Já se tu budu ztrapňovat, jak mám tancovat? Budu tu ze sebe dělat šaška?“ Mým rozpakům udělal konec až ředitel školy. V nestřeženém okamžiku mi strčil do ruky mikrofon a řekl: “Vyber si, buď zatancuješ, nebo dáš slavnostní řeč u příležitosti předání daru .“ Okamžitě jsem zvolil tanec. Náctileté studentky byly zjevně nadšené z mých tanečních kreací. Přidávaly se, výskaly, tleskaly. Procesí se vlnilo v rytmu techna směrem k mnichům. Strom plul vlnami mladých lidí vpřed. Už jsem si říkal, že mám vyhráno. Mnišská roucha na dohled. Ale mému trápení nemělo být konce. Zástup šťavnatých studentek s jakoby kouzlem proměnil v hordu důchodkyň. Babičky z okolních vesnic se rozhodly, že si „trsnou“ (poprvé a naposled v životě) s Evropanem. A tančilo se dál. Smutná symbolika života a pomíjejícnosti všeho. Konečně mniši převzali náš strom a přidali jej k jiným podobným deseti kouskům. Tím jsme splnili čestnou povinnost a doručili dar do správných rukou. Následoval buddhistický obřad, malé pohoštění všech zúčastněných, zdvořilostní rozhovor s učiteli místní školy o situaci v Evropě a jelo se domů. Proč ale o této epizodě píšu? Co mě zaujalo? • Samosprávnost ve smyslu „vesnice sobě“, respektive „vesnice své škole“. Ne že někdo někde udělá sbírku pro někoho. V moři moderní anonymity se podařilo vytvořit ostrůvek konkrétnosti. • Děti (a učitelé a občané přidružených vsí) byly přítomny předání daru. Ne, že neznámý sponzor zaslal na účet, ale příjemci skutečně mohli vidět tváře dědů a babek, kteří dávali doslova haléře na zvelebení školy. Hůř se potom sprejuje po nové fasádě. Hůř se okopávají zdi a ničí nábytek. • V tomto kontextu zase studenti zcela přirozeně připravili pohoštění pro návštěvníky. Každý něco dává. Energie teče. Každý dělá, co může. Starci dávají haléře, majitelé obchůdků zajišťují organizaci, děti rozdávají rýži. A já jako jediný běloch v distriktu dodávám akci na prestiži a společenském významu. Uvědomuji si, že někdy i pouhá přítomnost může znamenat podporu a pomoc. • Líbila se mi taneční oslava. Lidé nejenom, že přijmou peněžní dar, ale kultivují radost z dávání a přijímání. Vytvářejí milníky. Nevědomky naplňují zásadu Jacka Welche (bývalého CEO General Electric), který prosazoval zásadu „small celebrations“. Malých oslav. Dávání a příjímání má svou velikost. • A konečně se mi líbila i přítomnost mnichů, kteří harmonizovali dobročinnou akci s růstovými silami systému. Všichni se tak učíme, že sebelepší dobročinná akce nakonec nemusí být ku prospěchu pokud není vyladěna s tím větším, co nás obklopuje a jehož jsme součástí. A tak v době, kdy si zámožní evropané utahují šněrovačky katastrofických předpovědí, skupina farmářů udělala konkrétní krok k podpoře vesnické školy. Bylo fajn být při tom.
Autor: Robert Stuchlík | sobota 31.12.2011 4:12 | karma článku: 18.73 | přečteno: 1006x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Radek Pálka

Jak jsem dobyl Ameruku a jak Amerika dobila mě. Část první - odlet

Ti, kteří čtou pravidelně můj blog vědí, proč jsem se do Ameriky vydal. Podrobně je to popsané v první části Mé cesty na Zanzibar.

16.1.2019 v 6:00 | Karma článku: 19.04 | Přečteno: 577 | Diskuse

Milan Zajic

Romantické sněhánky v Zell am See

Zase nám napadlo a sněhu na kopcích je více než dost. Na Schmittenhöhe je přes 3 metry a na ledovci Kitzsteinhorn to bude kolem 4,5 m. A tak pokud někdo chcete trochu sněhu můžete si nabrat jakékoli množství a odvézt ...

15.1.2019 v 15:27 | Karma článku: 13.55 | Přečteno: 395 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Hongkong

Moje cesta kolem světa pokračuje přesunem na další kontinent. Ze Severní Ameriky se chystám dopravit do (JV) Asie, konkrétně přelétávám z Vancouveru přes Hongkong do Singapuru.

15.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 10.94 | Přečteno: 221 | Diskuse

Ondřej Bezouška

Sanitka naložená zbraněmi a jiné příhody bývalého člena mezinárodní humanitární organizace

Před nedávnou dobou jsem měl tu čest hovořit s osobou, která zasvětila část svého života pomoci potřebným v blízkovýchodní zemi. Jenže tam, kdesi za hranicemi Evropy, toho spatřil daleko více.

15.1.2019 v 5:15 | Karma článku: 44.86 | Přečteno: 6628 | Diskuse

Vojtěch Marek

17 000 km stopem domů z Kamčatky XXIII

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

14.1.2019 v 16:58 | Karma článku: 23.48 | Přečteno: 521 | Diskuse
Počet článků 5 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1464

Psychoterapeut, od roku 2000 aktivní firemní kouč a konzultant v oblasti psychologie práce, vedoucí projektu www.pujde.to, www.vasevykonnost.cz, autor populárně naučných publikací Akta Y (Votobia), Tým snů (Grada), Jóga-která je ta pravá (Grada). 

Najdete na iDNES.cz